Jak žili Keltové - Encyklopedie Keltů - 1.4.10 Keltští válečníci, keltské vojenství

Keltští válečníci - Řekové a Římané je měli za divoké barbary, kteří se nebáli boje a věřili v sílu svých bohů.

Keltští válečníci v době laténské - v 5. stol. př. n. I. popsal řecký historik Ephoros Kelty jako jeden ze čtyř velkých barbarských národů.

Z archeologických nálezů 6 . - 1 . století př. n. l. doložené akční zbraně - meč s pochvou, kopí a oštěp s dřevěným ratištěm, „bojový" sekáč a štít, méně snad luk s šípy opatřenými (mj.) kovovými hroty, prak z organického materiálu s oblázkovou municí, „válečná" vozba, výjimečně helma (Mělník) a kroužkový pancíř (Závist) spolu s pracovními nástroji použitelnými v boji - např. sekyrou a nožem - a dalšími, archeologicky nedoložitelnými předměty sehrávaly spolu s defenzivními prvky vojenství (trvalými opevněními s hradbami, ohrazením, věžemi v Českých Lhoticích, příkopy a branami jednu z nejpodstatnějších úloh. Boj s následným přisvojováním nejspíše náležel k nejdůležitějším komponentám hospodářství Keltů v Čechách. Na časté konflikty spojené s požárem opevnění ukazují nejen tzv. „spečené" valy, patrné při terénním průzkumu přímo na povrchu (Litoradlice), ale i výsledky archeologických výzkumů např. v Hrazanech nebo v Nevězících.

V 5. století př. n. l. nemuselo být důvodů, aby příslušníci tehdejší elity Keltů v aktivní taktice nebojovali nebo boj neřídili s dvousečným mečem, a to patrně z dvoukolového, pro boj uzpůsobeného vozu. Součástí vybavení bojové výzbroje na voze zřejmě býval štít, j en málokdy vybavený kovovými segmenty. Odhadovat počet těchto vůdčích osobností, snad velících bojovým útvarům, je velice problematické, ale podle kvantitativního zastoupení zmíněných zbraní ve funerálním prostředí by jeden mohl pocházet z několika málo až jedné či dvou desítek komunit (občin). Ostatní válečníci byli vyzbrojeni lehčími oštěpy, možná sadou tří kusů, dále bojovým sekáčem, popř. praky a luky. Výjimečný nález toulce luku s šípy se železnými hroty v „knížecím" hrobě (Chlum u Rokycan1) neukazuje, jakou roli luk hrál ve válečnictví Keltů v Čechách. Defenzivní taktika spočívala v hájení nebo dobývání trvalých menších opevnění (hradišť) s 1-5 liniemi hradeb, výjimečně opatřených u bran bastionovitými výběžky (Závist), přičemž hrál podstatnou úlohu prak (Závist, Domoušice, Minice). Na Závisti byly v 5. století př. n. l. hromádky prakové munice od sebe vzdáleny pouhých 1,25 metru. Na zlaté minci z Rybníků na Novoknínsku spatřovali numismatici obraz muže s prakem.

Ve 4 . - 3 . století př. n. l. bojovali členové každé komunity (občiny) výhradně a pouze prostřednictvím aktivní taktiky. Část obyvatel každého dvorce a vesnice byla nepochybně vyzbrojena souborem 2-3 zbraní (mečem s pochvou, kopím spíše než oštěpem a štítem ze dřeva, často s kovovou puklicí, méně s kováním po obvodu), k čemuž snad přináležela i vozba. O výzbroji dalších případných válečníků chybějí informace, nicméně jí nemohl být „bojový" sekáč. Defenzivní taktika s využitím trvalých opevnění nebyla součástí válečného umění.

V části 3 . / 2 . a v 1. století př. n. l. zůstal meč s pochvou, dále kopí i oštěp, štít, prak a luk se dřevěnými šípy se zdokonalenými železnými hroty s křidélky a patrně i válečný vůz součástí aktivní výzbroje, ale o jejím konkrétním bojovém uplatnění scházejí informace. Zcela výjimečně docházelo k užití kroužkového pancíře (Závist 1) a možná také vojenských standart s aplikovanou plastikou kančíků (-"Tábor 1). K dalším problémům opevňovací techniky českých Keltů náležejí tzv. sypané valy („belgická hradba" - jsou známy také z keltského západu). Na oppidu České Lhotice se údajně měly nacházet dokonce tři, dále jsou známy třeba ze Závisti nebo Třísova, vždy j a ko nejmladší část opevnění. Spojovat je s pomocí západních Keltů ale není jednoznačně možné. Nově byla od 2. století př. n. 1. uplatňována taktika útoku na malá opevnění o rozloze do několika málo hektarů - castella.

Větší oppida o rozloze řádově až mnoha desítek hektarů a plošně předimenzovaná opevnění nad stovku hektarů (Semín 1) proto patrně doznala upřednostnění a konsekventně i řady inovací z oblasti vojenské taktiky. Jde o zdokonalení klešťovitých bran, zapojení věží a bastionů a vlčí jámy v příkopech, zátarasů. U českých Keltů zahrnovaly inovace i uplatnění sečných, bodných, vrhacích (prak, Závist 2) a střelných (luk) osobních zbraní, uplatnění termických zbraní při zapálení opevnění, zablokování bran (Hrazany 1), a to pravděpodobně v rámci bojového útvaru i jednotlivce. Nelze zapomenout, že použití válečné vozby a jízdního způsobu boje - který snad indikují ojedinělé nálezy ostruh v 1. století př. n. 1. - patřilo k výsadám společenské elity Keltů.
Vojenský význam oppid a castell sotva spočíval v úmyslném vytváření pevnostních (slovy H. Preidela „Maginotových") linií, například podél toku Vltavy; tyto keltské „hrady a města" spíše představovaly opevněná sídla jednotlivých aristokratických dynastií s větším či menším významem (v rámci kmene?), a to podle toho, j a k velké teritorium kontrolovaly.
Ilustrovat archeologické doklady válečných zranění není jednoduché, protože se může jednati o běžné defekty každodenního života. Doložena byla (smrtelná i přežitá) sečná i bodná zranění, konkrétně hlavy, těla i končetin, možná dvakrát i šípové zástřely dospělého (bojovníka) a dítěte (Praha 8-Libeň, Tuchomyšl). Invalidé a starci ve 4 . - 3 . století př. n. l. asi pozbývali statutu bojovníka, kterými byli běžně muži od 18/20 do 60 / 65 let, zřejmě s mírnou převahou mezi čtyřicátým a šedesátým rokem života. Společenská vrstva meči ozbrojených mužů, málo početná v 5., nejpočetnější ve 4. a zřejmě ubývající ve 3. století př. n. l., náležela nepochybně k nejdůležitějším ve společenské hierarchii. Snad v rámci ní hráli prim majitelé krátkých (velitelských) mečíků, z nichž jeden byl zdoben zlatou inlejí (Radovesice).
Ještě k mečům obecně: během metalografických výzkumů byly zjištěny kvalitní i „špatné" výrobky, dokonce se zjistilo, že jedna strana ostří čepele byla zakalena a určena k sečné ráně, zatímco druhá, „měkčí" k zachycení úderů.
Válečné výpravy směřovaly nejenom do Čech, ale i odtud do „zahraničí", a to i v případě, že nepočítáme tažení -"Bojů z -"Herkýnského lesa na Apeninský poloostrov a později snad i zpět. S výjimkou nálezových situací s doklady konfliktních střetnutí či zánikových horizontů na hradišti Topol 1 ( 6 . / 5 . století př. n. l.) a na oppidech by na ně mohlo ukazovat větší množství nerituálně uložených pozůstatků lidí na zemědělských sídlištích z konce 5. a 4. století př. n. 1., včetně hromadného hrobu z Prahy 6-Bubenče. Akropole oppida Stradonic a její nejbližší okolí se zánikových horizontem se značným množstvím infiltrovaného zlata a dalších prestižních a luxusních předmětů by mohla signalizovat závěrečnou konfliktní situaci celé civilizace Keltů v Čechách mezi léty 50 - 25. Klíčovou roli v ní asi hrálo přečíslení útočníků nad obránci.

Literatura:
Stephen Allen 2008: Keltští válečníci, Computer Press 2008

Zdroj: Waldhauser, J.: Encyklopedie Keltů v Čechách