Přišel mi takový dotaz: Jak by vypadalo moje jméno v keltském jazyce, když se jmenuji Daniel?
Lidé jsou zvyklí jména překládat, protože vědí, že Jiří je George, Jan je John, naproti tomu Gunther je česky Vintíř…Tak jak je to s těmi keltskými? Jak praví klasické úsloví, všechno je jinak. Daniel a Jan jsou jména hebrejská, která se díky rozšíření křestanství dostala do celé Evropy a jejich výslovnost a pravopis se přizpůsobily různým jazykům. Evropské národy prošly dlouhým vývojem a díky starým Římanům píší všechny latinkou. Ty, které jí nepíší, zase díky starým Řekům píší alfabetou a její dceřinnou odnoží – cyrilicí. A tak mají k vyjádření zvukomalby něco přes dvacet písmen, některé i více . čeština jich má díky diakritickým značkám 39…
V celé Evropě zdomácněla jména řecká, latinská, hebrejská a konečně jména tzv. barbarských národů, tedy germánská (severská – mezi ně patří i řada slovanských jmen), keltská, slovanská, románská…a pak ještě také ugrofinská, abychom byli spravedliví a nezapomněli na nikoho.
Takže k těm keltským. Keltové se pojmenovávali podle všelijakých hrdinů, božstev, podle osobních vlastností… U některých jmen je znám jejich faktický význam, u daleko větší řady již ne. Některá keltská jména se vyskytují i v současném kalendáři, kde dominují v každé zemi jednak jména křestanských svatých, jednak jména biblická, a samozřejmě jména národní (například: Vojtěch , Václav – jména zároven křestanská i slovanská, Josef, Marie – biblická jména, František – jméno světce, Libuše – jméno pohanské a slovanské). Uveďme jiný příklad: Patrick – jméno keltské a křestanské, Brigitte – jméno keltské, podle pohanské bohyně, která byla zároven prohlášena i za svatou Brigitu z Kildare, Cedrick – keltské jméno… keltská jména se liší svou etymologií. V současnosti používaná keltská jména jsou především insulárního (tj. z britských ostrovů) původu. Anebo také z Malé Británie, tedy Bretaně. Značnou část z nich najdeme i v oficiálních kalendářích Francie, Irska, Británie…zrovna tak, jako v našem kalendáři nacházíme stará jména slovanská. Avšak existují jména, která už v kalendářích nenacházíme, a ani v zemích původně keltských se u živých lidí již nevyskytují – at už to jsou jména hrdinů a božstev či jiných bytostí. S těmito jmény si pak začíná pohrávat fantazie současných lidí, a vytváří jejich odvozováním či připodobnováním další nová „stará keltská jména“ – tak jsem poznala ve Francii Elanis, v Německu Gawana a Alanona, v Belgii Govannona… a konečně i mé keltské jméno Valenis vzniklo podobně. Jména se vyvíjejí a tvoří, v tom nám myslím žádné matriky ani občanské průkazy nezabrání. K tomu jenom z jazykového hlediska - -is je koncovka ženská, -an a -on , nebo také –os (Cernunos, Elaios) zase signalizuje mužské jméno. A ještě něco – oblíbená jména s koncovkou –rix ( Vercingentorixem počínaje a Asterixem s Obelixem konče) jsou slovními složeninami. Rix znamená tolik co král, panovník, zkrátka velký šéf. Že tyto koncovky laténských a možná ještě starších jmen připomínají řečtinu? Ano, správný postřeh, signalizuje to totiž indoevropský původ keltských dialektů. Pokud vám připadá, že Govannon a Elaios k sobě mají dost daleko, že vypadají, jako by ta slova nepocházela z jednoho jazyka, taky že nepocházejí. V době laténské se sice na kontinentu spolu docela dobře domluvili, ale už tehdy se keltské jazyk dělily na dvě zásadní části - kontinentální a ostrovní. Jazyk goidelský se používal spíše (kmen Goidelica) ve střední Evropě, včetně dnešního Německa, a jazyk, z něhož posléze vznikla, gaelština, kterou se hovořilo ještě ve středověkém Irsku, byl charakteristický pro Bretan a britské ostrovy. Galie – zhruba dnešní Francie – brzo hovořila galorománsky, to znamená směsí gaelštiny a latiny. Ale to je jenom zjednodušené podání, a pokud má někdo ucelenější znalosti, necht promine a laskavě mne doplní. Pozůstatkem starých časů je i galicijský dialekt (Galicie – keltská část dnešního Španělska. Na závěr ještě něco: Keltové v určité době přidávali ke svému jménu i jakousi obdobu našeho moderního příjmení.
Označovali tak svou příslušnost k rodině, rodu či klanu, anebo území. Bylo to asi důležité v době, kdy muži často pobývali mimo domov, umírali v boji, a jako známo – matka vždy jistá, otec vždy nejistý. A proto bylo tak důležité, aby válečník z boje se navrátivší slavnostně uznal dítě, které se za jeho nepřítomnosti doma narodilo jeho ženě, za své.
Tak se do dneška udržela ve Skotsku a Irsku jména jako MacLeod, McGowan, O´Brien – tedy syn Leodův, Gowanův, Brienův… Podobné útvary najdeme v severských příjmeních - Olafsson je syn Olafův, Johansson syn Johanův, Leifdottir dcera Leifova… Tady musím říci, že u těchto jmen, kde například na Islandu příjmení pořád takto vznikají, je naprostým nesmyslem při překladech do češtiny přechylovat ženská jména – paní Leifdottir(ová) již totiž ženskou koncovku má. Je to Leifova dcera. Její bratr se totiž jmenuje Leifsson.. U slovanských jmen se severské vlivy zachovaly zejména v Rusku – tzv. otěčestvo. Petr Iljič Čajkovskij je Petr, syn Iljův, a tak dále…
Takže k základnímu problému – jména hebrejského či slovanského původu do keltštiny přeložit nelze. Jména, jakákoli, lze pouze přizpůsobovat výslovnosti v různých jazycích. Obliba keltských jmen, zdá se, stoupá. Ale to je asi zdání u nás. Jména významných Keltů a Keltek provázejí mnohé lidi doposud. Svědčí to i o oblibě jejich původních nositelů – zářnými příklady budiž keltská původně insulární bohyně Brídhe, Bridget, Brigit, jejíž obliba se rozšířila po celé kontinetální Evropě, takže v době nástupu křestanství se její kult přeměnil v kult svaté Brigity z Kildare. Za všechny moderní slavné Brigity jmenujme Brigitte Bardotovou, filmovou Venuši (vida, opět bohyně) 60.let, a fakt, že velmi oblíbený německý ženský časopis se také jmenuje Brigitte.
Sv. Patrick byl sice velmi horlivým krestanským misionářem, ale ku jeho slávě celé Irsko a všechny země, kam irský vliv sahá, v poslední době i my, jeho svátek oslavuje bujarými pitkami spíše rázu pohanského… a slavných nositelů jeho jména je stále bezpočet.
